KOSATíK: ZVUK šIBENICE NEDá SPáT. FILM O UHERSKOHRADIšťSKé VěZNICI SE DRží PřI ZDI

Připomíná místo, kde vyšetřovatelé StB v čele s Aloisem Grebeníčkem používali i na tu dobu obzvlášť bestiální výslechové metody.

Kdyby se tak stalo, zmizel by nejen předmět nového dokumentárního filmu Vězení dějin, který od uplynulého čtvrtka promítají kina, ale především důležitý svědek novodobé historie jihovýchodní Moravy. Nejpohnutější období stavba zažila v letech 1949 až 1954, kdy zde vyšetřovatelé komunistické Státní bezpečnosti v čele s Aloisem Grebeníčkem a Ludvíkem Hlavačkou používali vůči obětem i na tu dobu obzvlášť bestiální výslechové metody, sami iniciativně vynalézali mučicí nástroje a jejich prostřednictvím vystavovali vězně nesmyslným útrapám.

Dnes cena uherskohradišťské věznice spočívá v tom, že se jako jediný český kriminál z minulého režimu dochovala v zásadě v původní podobě z 50. let. Zůstala svědkem své doby. Roku 2009 tak vznikla první iniciativa za důstojné využití budovy, jejíž tragickou historii dlouho připomínala jen pamětní deska se jmény 29 zde popravených a umučených. Časem se přidaly další organizace i spolky, až před sedmi lety padlo rozhodnutí, že tu bude kromě jiného zřízeno muzeum totality.

Rekonstrukce má začít v roce 2025 a skončit snad o tři roky později. V mezidobí, kdy se zde moc neděje, a kdy je právě proto čas i prostor přemýšlet o příštím smyslu objektu, vznikl celovečerní dokument Vězení dějin. Zkušený dokumentarista Jan Gogola mladší k režii přizval Matěje Hrudičku, svého o generaci mladšího studenta na zlínské Univerzitě Tomáše Bati.

Starší člen tandemu, dvaapadesátiletý uherskohradišťský rodák Gogola, zjednodušeně řečeno reprezentoval paměť a zkušenost. Úkolem Hrudičky plus převážně studentského štábu, který film natočil, bylo dodat nová a neomšelá generační hlediska.

Zvuk vyviklaných dlaždic

Nositeli sdělení jsou na plátně vypravěči. Zčásti jde o bývalé vězně, jejich potomky, ale také rodinné příslušníky někdejších vyšetřovatelů, případně o obyvatele Uherského Hradiště všech generací. Ti dosud, někteří celá desetiletí, žili na dohled od areálu, aniž dostali šanci podívat se dovnitř.

Dal jim ji až film. Donedávna z toho domu znali jenom slupku: tisíckrát viděná šnečí ulita jim neprozradila nic o svém vnitřku. A tak se s kamerou vydávají dovnitř objevit - co vlastně? Cesta k historickému poznání je vždy cestou k sobě samému. Čím víc toho člověk v sobě při takovém "loupání cibule", jak proces poznávání minulosti nazval spisovatel Günter Grass, dokáže rozeznít, tím užitečnější se mu historie může stát.

Pomoci paměti, aby se rozvinula, je v dokumentu úkolem přizvaných hostů, většinou umělců. Vesměs propátrávají možnosti, jak dosáhnout toho, aby expozice, která tu jednou vznikne, jen neopakovala protivná fakta. Budoucí muzeum by se klidně mohlo stát antikomunistickým kýčem, "místem profesionálního naříkání", varuje ve snímku hudebník Ivan Palacký. Což by nepřineslo nikomu užitek.

Jinak zdejší prostor vnímají potomci vězňů a jinak třeba režisér Jiří Svoboda, který zde v roce 1989, těsně před pádem starého režimu, natočil drama Jen o rodinných záležitostech, variaci na Costa-Gavrasovo Doznání z roku 1970. Při tom mimoděk prozrazuje, že film odsuzující 50. léta mohl v čase perestrojky vyrobit především proto, že sám měl v té době funkci v komunistické straně. Tehdejší člen KSČ a porevoluční předseda KSČM nadhodí, že "doba" (!) byla zlá, a naznačí, že by byl schopen dodat ještě neskonale větší slovní bizár; škoda že tvůrci této možnosti nevyužili.

Malíř Vladimír Kokolia se studenty ze zdejší střední uměleckoprůmyslové školy naopak na místě otevírá workshop. V zamřížovaných, zarostlých oknech věznice objevuje nové a nečekané prostory imaginace: mrtvé otvory ve stěnách ožívají do té doby nevídanými květy a zdají se dokonce, navzdory mřížím, ukazovat cestu ke svobodě.

Hudebníci Ivan Palacký a Jiří Pavlica v rolích zvukových čarodějů zjišťují, zda lze emoce vydechované domem přeměnit v hudbu, jejímž spolutvůrcem by navíc mohl být i sám návštěvník. V jedné chvíli Palacký zjistí, že vyviklané dlaždice na vězeňské chodbě vydávají různé zvuky a že na ně lze nohama hrát: takže do toho.

Sochař Otmar Oliva, sám za normalizace zavřený v jiné věznici, naznačuje, že nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že staří nejsou schopni předat důležité pravdy mladým. To hlavní, co se předává, nejsou přece informace, ale postoje. Jen ten, kdo je vnitřně pravdivý, stává se zároveň, spontánně a bezděčně, skutečným zpravodajem o své i cizí minulosti.

Pojmenovat pravdu

Při hovorech ve věznici dochází také na trpčí konfrontace. Dcera a vnučka někdejšího vyšetřovatele se dozvídají pravdu o tom, že jejich rodinný příslušník zde patřil k nejkrutějším mučitelům. Nezdá se, že obě ženy tuto pravdu dokážou akceptovat; film se bohužel odehrává na příliš malé časové ploše, než aby něco takového asi bylo možné.

Rudá hvězda namalovaná na stropě vězeňské kaple se zase potomkům vězňů jeví jako čirý hnus - ale jen do chvíle, kdy režisér Svoboda sdělí, že ji dal namalovat teprve pro účely svého filmu. Těžko lze ve zkratce na menším prostoru naznačit, že pojmenovávání historických pravd mezi nánosy všeho druhu bývá obtížné.

V dokumentu se hledá místo, kde stávala šibenice, na níž mělo být v Uherském Hradišti popraveno celkem 16 lidí. Vzpomíná se na to, že agent StB byl nasazený dokonce i ve zpovědnici zdejší vězeňské kaple; o vyzrazených hříších posléze na vyšetřovně sepsal protokol.

Proces znovuobjevování dějinné paměti nám probíhá přímo před očima. Objevuje ten film dost? Jan Gogola, žák dnes již nežijícího dokumentaristy Karla Vachka, projekt vytvořil vachkovskou metodou. Má promyšlenou výchozí situaci i výběr aktérů a rozpoutává s nimi situace, jež mohou pravděpodobně přerůst v konfrontaci a jejím prostřednictvím v nonkonformní redefinování tématu. Na rozdíl od Vachka sám Gogola do věci zdaleka tolik neintervenuje. Věří zřejmě v takový výsledek, který se po pečlivé přípravě prosadí sám.

Příklad: režisér Svoboda před kamerou působí jako člověk, který by se rád názorově odkopal mnohem víc, než vidíme. Možná to osmasedmdesátiletý muž dokonce i udělal, avšak ve střižně byly tyto pasáže vyřazeny. Vachek by Svobodu do takové situace skoro jistě tlačil. Gogola přirozeně nebyl povinen činit totéž.

Jeho film ale právě proto, že jde tématu poměrně po srsti, působí zčásti jako popření plánu, jímž se uherskohradišťské muzeum chce vyznačovat: vystavit návštěvníka tak silným emocím, že změní jeho náhled na skutečnost. Gogolův a Hrudičkův snímek se v tomto smyslu drží spíše při zdi, což je škoda. Působí dojmem, že plánů, jak má věc dopadnout, bylo na začátku víc, než kolik je ve vachkovském konceptu dokumentu zdrávo.

Že existuje pluralita hledisek, Vězení dějin většinou spíš naznačuje: třeba důrazem, kterým vedle lidského světa pokrývá i takzvaný okraj. Pozornost, jakou film vedle lidských vypravěčů, mezi nimiž nechybí ani ministr kultury Martin Baxa z ODS, věnuje nejrůznějším pavoukům a broukům, jako by naznačovala, že historie daného místa by se dala a možná i měla vyprávět také nesčetnými dalšími způsoby. Nevíme, který úhel našeho pohledu na minulost je nejlepší. Věříme ale, že má smysl pozorně se dívat a že na výsledku našeho počínání záleží.

Základním zvukem ve snímku je protivné skřípání nenamazaného vrátku, jehož prostřednictvím, kdo ví, mohl poúnorový český kat v Uherském Hradišti ovládat onu dosud nedohledanou šibenici. Ten zvuk člověku nedá spát. Bylo by dobré, kdyby to se zdejší muzejní expozicí dopadlo stejně.

2024-04-23T10:04:22Z dg43tfdfdgfd